Po čase veřejnou diskusí opět rezonuje problematika úpadku, oddlužení a obecně postavení věřitelů a dlužníků. Insolvenční právo dlouhodobě prochází změnami, které značnou měrou ovlivňují právě postavení věřitelů a jejich dlužníků. V současné době jsou však tyto změny urychleny zejména neustávajícím růstem cen, vysokými úrokovými sazbami a nejistou ekonomickou budoucností. Můžeme se ptát, zda trend spočívající v čím dál tím benevolentnějším přístupu k dlužníkům může být dlouhodobě udržitelný a kam až může zajít.
Úpadek byl upraven již v zákoně o konkurzu a vyrovnání z roku 1991, který vycházel zejména z prvorepublikové úpravy úpadkového řízení. Tento zákon však začal postupně zastarávat, a byl proto četně novelizován. Zákon byl laickou i odbornou veřejností kritizován mimo jiné proto, že řešil zejména úpadek malých a středních podnikatelů, dával soudu a správci konkursní podstaty příliš silnou úlohu, nemotivoval dostatečně dlužníky k včasnému řešení úpadku a v neposlední řadě také proto, že věřitelé měli v úpadkovém řízení velmi slabé postavení, neboť ho nemohli dostatečně ovlivňovat.
V reakci na tyto nedostatky zákonodárce v roce 2006 přijal nový insolvenční zákon, který zcela nahradil zákon o konkurzu a vyrovnání a který měl za úkol reagovat na aktuální ekonomické potřeby a změny v moderních trendech úpadkového řízení. Insolvenční zákon označovaný jako „prověřitelský“ přinesl mimo jiné i nové instituty a procesy, díky kterým věřitelé mohli aktivněji ovlivňovat insolvenční řízení již od jeho počátku. Věřitelé mohli nově například rozhodovat o způsobu řešení úpadku dlužníka, mohli podat návrh na povolení reorganizace či kontrolovat plnění reorganizačního plánu. Tento zákon také do českého právního řádu zavedl institut oddlužení jako způsob řešení dlužníkova úpadku. Vítanou změnou pro věřitele byla také změna výše jejich uspokojení. Na rozdíl od zákona o konkurzu a vyrovnání se nově zajištěný věřitel neuspokojoval pouze do výše 70 % z výtěžku zpeněžení věci po odečtení nákladů insolvenčního řízení, nýbrž se věřitelé mohli
uspokojit ze 100 % výtěžku zpeněžení věci po odečtení nákladů. Dle tohoto zákona insolvenční soud také zamítl návrh na povolení oddlužení, jestliže se se zřetelem ke všem okolnostem dalo důvodně předpokládat, že dlužník zaplatí nezajištěným věřitelům méně než 30 % jejich pohledávek, ledaže s nižším plněním věřitelé souhlasili.
Takzvaná revizní novela insolvenčního zákona z roku 2014 následně otevřela možnost použití institutu oddlužení podnikajícím fyzickým osobám. Kvalifikačním předpokladem pro povolení oddlužení tak již nebylo pouze to, že dlužník není podnikatelem, ale začala se primárně hodnotit povaha jeho dluhů. Oddlužení tak mohlo být nově povoleno i u osoby, která sice byla podnikatelem, ale neměla dluhy z podnikání. V některých případech dokonce ani existence dluhů z podnikání úplně nevylučovala oddlužení, a to například za situace, kdy s takovým oddlužením věřitel souhlasil, nebo šlo o pohledávku zajištěného věřitele. Obecně lze říci, že začalo docházet k postupnému rozšiřování práv dlužníků na úkor práv věřitelů.
Další novela insolvenčního zákona z roku 2017 přinesla mimo jiné obrat v nahlížení na schůzi věřitelů, která byla původně svolávána obligatorně, avšak po novele insolvenčního zákona byla tato schůze svolávána pouze fakultativně. Novela však také stanovila, že pro svolání schůze věřitelů je potřeba nadpoloviční většiny všech věřitelů. Důsledkem toho bylo, že část věřitelů se v některých případech schůze věřitelů nemohla vůbec zúčastnit. Další novinkou na úkor věřitelů byla skutečnost, že se insolvenční správce vybraný pro oddlužení stal věřiteli fakticky neodvolatelný. Novelou byli dále věřitelé pohledávek z podnikání donuceni projevit svůj nesouhlas se vstupem dlužníka do oddlužení nejpozději současně s podáním jejich přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení. Věřitelé proto nemohli ve většině případů nejdříve posoudit reálnou ekonomickou situaci dlužníka, ale byli nuceni se rozhodnout hned při přihlášení pohledávky. Novela v neposlední řadě uložila věřitelům také povinnost odůvodnit svůj nesouhlas s oddlužením dlužníka, který měl dluhy z podnikání.
Poměrně nedávná tzv. oddlužovací novela insolvenčního zákona z roku 2019 přinesla zásadní změny týkající se institutu oddlužení. Tato novela upustila od dřívější podmínky, dle které dlužník musel být schopen za dobu 5 let od povolení oddlužení splatit alespoň 30 % všech nezajištěných pohledávek svých věřitelů.
Novelou odstraněná podmínka spočívající v minimální zákonem stanovené procentuální míře uspokojení nezajištěných věřitelů byla nahrazena podmínkou, že dlužník musí být schopen hradit alespoň odměnu a hotové výdaje insolvenčnímu správci a stejně vysokou částku i svým věřitelům. Tato novela přinesla i řadu dalších dílčích změn týkajících se zejména zrychleného oddlužení v případě úhrady alespoň 60 % pohledávek nezajištěných věřitelů za tři roky, úpravy způsobu oddlužení či možnosti přerušení oddlužení. Oddlužovací novela insolvenčního zákona tedy uvedenými změnami značně rozšířila okruh dlužníků, kteří mohli do oddlužení vstoupit.
Současný návrh novely insolvenčního zákona a implementace evropské směrnice o restrukturalizaci a insolvenci
Koncem června vláda schválila návrh novely insolvenčního zákona, který částečně transponuje evropskou směrnici o restrukturalizaci a insolvenci; tato novela nyní míří do Poslanecké sněmovny. Cílem evropské směrnice je primárně úprava postupu při oddlužení podnikatelů, současně nicméně doporučuje, aby ustanovení týkající se oddlužení byla uplatňována v členských státech také na spotřebitele. Návrh novely insolvenčního zákona proto obsahuje také jednotnou podobu oddlužení pro podnikatele i spotřebitele. Lhůta pro implementaci uvedené evropské směrnice však uplynula již v červenci roku 2021. Z důvodu hrozících sankcí tedy bude podle ministerstva spravedlnosti třeba novelu insolvenčního zákona přijmout co nejdříve. Je vhodné poznamenat, že na podzim roku 2020 Poslanecká sněmovna projednávala téměř identický návrh novely insolvenčního zákona, jehož projednávání však bylo s koncem daného volebního období ukončeno. Stanovisko Legislativní rady vlády k návrhu novely insolvenčního zákona označuje za hlavní principy navrhované úpravy zejména (i) snahu o naplnění účelu oddlužení v českém insolvenčním právu, (ii) zajištění implementace
relevantních částí směrnice do insolvenčního zákona, (iii) zefektivnění a zjednodušení řízení o oddlužení a (iv) zohlednění stejných požadavků a podmínek oddlužení pro všechny fyzické osoby bez ohledu na to, zda jde o podnikatele či spotřebitele.
Vládou schválený návrh novely se tedy soustředí převážně na zkrácení doby oddlužení ze stávajících pěti let na tři roky a na sjednocení podmínek pro podnikající i nepodnikající fyzické osoby. Dále má posílit zavedená opatření proti zneužívání oddlužení nepoctivými dlužníky, zajistit řádné splácení v dostatečné výši věřitelům či umožnit uspokojení věřitelů pohledávek z výživného v exekuci i po zahájení insolvenčního řízení.
Pro dlužníky je možnost snadněji a dříve dosáhnout oddlužení nepochybně vítanou změnou i s ohledem na současnou nejistotu, kterou přináší zmiňovaný růst cen. Jistou nervozitu však tato novela může vyvolat v řadách věřitelů, kteří se obávají, že rozvolnění pravidel oddlužení je příliš benevolentní. Legislativní rada vlády však ujišťuje, že podle současného návrhu budou zájmy věřitelů dostatečně chráněny díky přísnějším kontrolám dlužníků v probíhajícím insolvenčním řízení. Novela by dle Legislativní rady vlády měla zajistit, že dlužník v insolvenci bude řádně splácet adekvátní částky a že nebude záměrně snižoval své příjmy. Soud by tedy měl přihlížet i ke snaze dlužníka obstarat si dostatečný příjem a také k tomu, zda je řádně dodržován splátkový kalendář.
Co konkrétně tedy návrh novely přináší? Nejvýznamnější a nejvíce diskutovanou změnou je bezpochyby návrh na sjednocení režimu a doby oddlužení pro podnikající i nepodnikající fyzické osoby z pěti na tři roky. Současná úprava sice již dnes v některých případech umožňuje tříleté oddlužení například některým kategoriím tzv. zranitelných dlužníků nebo dlužníkům, kteří v době tří let od schválení oddlužení splatí nezajištěným věřitelům alespoň 60 % jejich pohledávek. Návrh novely však rozšiřuje tříleté oddlužení na všechny fyzické osoby bez ohledu na to, zda mají dluhy z podnikání. Návrh novely tak do značné míry navázal na tzv. lex COVID Justice I, který umožnil přístup k oddlužení i osobám, které mají dluhy z podnikání. Návrh novely odstraňuje i další překážky, které některým dlužníkům brání vstoupit do
oddlužení. Podstatnou změnou projde například způsob, jakým bude docházet k úhradě pohledávek výživného a nákladů insolvenčního řízení ve fázi po povolení oddlužení. Pokud je v současné době vedena proti dlužníkovi exekuce, exekuční srážky jsou až do schválení oddlužení deponovány u plátce mzdy. Novela však k přednostnímu uspokojení věřitelů pohledávek z výživného umožní provádět exekuční srážky ze mzdy též po zahájení insolvenčního řízení. Dle důvodové zprávy se tak ze současného opt-in systému, kdy o pokračování exekuce na pohledávky výživného musí rozhodnout insolvenční soud, přechází na opt-out systém, kdy exekuce srážkami ze mzdy na pohledávky výživného budou pokračovat, nerozhodne-li insolvenční soud z důležitého důvodu jinak.
Návrh novely dále upravuje postup určení splátky podnikajících fyzických osob. Dle současné úpravy se splátka stanoví ze zjištěného zisku za poslední zdaňovací období. Pokud tímto způsobem nelze výši splátky stanovit, může být určena z očekávaných budoucích čistých měsíčních příjmů dlužníka. Není-li možné určit výši splátky ani tímto způsobem, určí se odkazem na měsíční průměrnou mzdu v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí předchozího kalendářního roku. Nově bude možné určit splátku rovnocenně buď ze zjištěného zisku dlužníka, nebo faktickou dohodou dlužníka a insolvenčního správce. Výše splátky však musí respektovat zákonem stanovené podmínky a podléhá změně v případě zjištění podstatné změny v reálně dosažených příjmech a reálně vynaložených výdajích. Návrh tím poskytuje insolvenčnímu správci flexibilitu při určení výše splátky dlužníka podnikatele.
Je zřejmé, že návrh novely insolvenčního zákona podstatně zpřístupní proces oddlužení většímu okruhu dlužníků a ve svém důsledku také povede k menšímu uspokojení věřitelů. Z pohledu věřitelů se návrh může zdát až přespříliš benevolentní až nespravedlivý. Otázkou zůstává, zda tento čím dál tím benevolentnější přístup k oddlužení nebude naopak svádět nepoctivé dlužníky k tomu, aby vytvářeli dluhy, které nebudou mít v úmyslu vůbec splatit. Z výše uvedeného vyplývá, že se z původně „prověřitelského“ insolvenčního zákona stává spíše zákon „prodlužnický“, který se postupně
vzdaluje své základní zásadě, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.
Mgr. Pavel Vejmola
