Ke dni 26. 9. 2020 došlo ke zrušení daně z nabytí nemovitých věcí, a to se zpětnou účinností i na případy, u nichž lhůta pro podání daňového přiznání uplynula dnem 31. 3. 2020 a později.
Ke zrušení daně z nabytí nemovitých věcí došlo nejen v případech, kdy právní účinky vkladu do katastru nemovitostí vzniknou ode dne 26. 9. 2020, ale i v případech, kdy lhůta pro podání daňového přiznání uplynula dne 31. 3. 2020 nebo později. Uvedené se přitom týká i nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem, které nejsou evidovány v katastru nemovitostí.
Pokud již poplatník tuto daň uhradil, vznikne mu v souvislosti se zrušením daně vratitelný přeplatek, který mu může být za splnění dalších podmínek správcem daně vrácen, a to na základě poplatníkem podané žádosti. Tato žádost se podává u místně příslušného správce daně. Pro vrácení přeplatku na dani je stanovena třicetidenní lhůta, která běží ode dne podání žádosti o vrácení přeplatku.
V případě, že obvyklá lhůta pro podání daňového přiznání z nabytí nemovitosti uplynula v termínu přede dnem 31. 3. 2020, je poplatník povinen daň z nabytí nemovitosti uhradit.
Další změnou v oblasti daní je prodloužení tzv. časového testu z pěti let na deset let pro osvobození od daně z příjmu fyzických osob při prodeji nemovitých věcí, které nejsou určeny k vlastnímu bydlení. Prodloužení časového testu se bude týkat případů nabytí nemovitostí až ode dne 1. 1. 2021.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vyložil problematické ustanovení občanského zákoníku týkající se započtení pohledávek. Pohledávka způsobilá k započtení musí být dle soudu pohledávka likvidní, resp. musí jít o pohledávku, o níž není rozumných pochyb.
Pro posouzení toho, zda lze pohledávku započíst, je dle Nejvyššího soudu nutné posoudit zejména to, zda je pohledávka co do základu a/nebo výše sporná (nejistá) a zda uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky.
Pohledávka tak bude zpravidla nejistá nebo neurčitá, je-li objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce.
Výjimku dle soudu přitom mohou představovat pohledávky vzniklé ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), které budou zpravidla vzájemně započitatelné.
(dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 684/2020)
Nejvyšší správní soud vysvětlil, že srovnatelnost mzdových podmínek mezi agenturními a kmenovými zaměstnanci neznamená, že na obdobných pracovních pozicích musí být nutně tito zaměstnanci odměňováni obdobně.
Dle soudu srovnatelnost mezi agenturními a kmenovými zaměstnanci znamená, že pokud jsou na obdobných pozicích tito zaměstnanci odměňováni rozdílně, musí k tomu existovat ekonomicky racionální a obecně pochopitelné důvody, které mohou spočívat zejména v rozdílech v přínosu té či oné kategorie pracovníků pro jejich zaměstnavatele.
Rozdíly tohoto typu mohou být dle soudu například zběhlost v obsluze strojů, míra zapracování, výkonnost, spolehlivost, míra sepětí s uživatelem a loajality k němu, ale i zkušenost a schopnost adekvátně čelit nestandardním situacím. Legitimním rozdílem může být i jakási „seniorita“ či „juniorita“ zaměstnanců, neboť z manažerských a ekonomických hledisek může být pro zaměstnavatele výhodné, aby pro něho, ať již kmenově či agenturně, pracovali lidé, kteří se s ním identifikují a u nichž lze i do budoucna předpokládat, že se na jejich služby lze spolehnout
Typově tak mohou agenturní zaměstnanci, kteří se u uživatele střídají po několika měsících, mít obvykle (tj. ne nutně v každém případě, ale často) nižší odměny na stejných pracovních pozicích než zaměstnanci kmenoví. To zejména z toho důvodu, že při zohlednění různých legitimních rozdílů mohou být pro zaměstnavatele kmenoví zaměstnanci vyšším přínosem či menším rizikem než právě zaměstnanci agenturní.
(dle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Ads 335/2018)
Nejvyšší soud svým rozsudkem potvrdil, že ustanovení upravující přezkum oprávněnosti výpovědi nájemní smlouvy, resp. námitky proti výpovědi, jakož i celá úprava občanského zákoníku týkající se nájmu prostoru sloužícího podnikání je úpravou dispozitivní.
Jestliže se smluvní strany od právní úpravy týkající se přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu odchýlily tak, že podání námitek proti výpovědi úplně vyloučily, znamená to, že v případě sporu nebude probíhat žádné zvláštní řízení, v němž by bylo nutné domáhat se přezkumu oprávněnosti výpovědního důvodu (resp. výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání).
Důsledkem toho je, že vypovídaná strana nemá k dispozici žádné specifické řízení, ale může naplněnost výpovědního důvodu (stejně jako zdánlivost a neplatnost výpovědi) zpochybnit kdykoliv a není tak omezena žádnou lhůtou. Na podání takové žaloby by však musela mít vypovídaná strana naléhavý právní zájem.
Soud by také mohl posuzovat otázku oprávněnosti výpovědi z nájmu (resp. výpovědního důvodu) v tomto případě také jako otázku předběžnou, a to např. v řízení o vyklizení, zaplacení dlužného nájemného či v řízení o určení, že nájem trvá.
(dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2585/2019)
Nejvyšší soud ve svém rozsudku dovodil, že při vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci sloužící k bydlení spoluvlastníků je vždy významná otázka, zda mají spoluvlastníci možnost bydlet i v jiné nemovitosti. Soud dále dovodil, že i pokud by při rozdělení společné nemovitosti stavební úpravy zasáhly převážně jen jednu stranu, nejedná se nutně o důvod pro závěr, že rozdělení nemovitosti není dost dobře možné.
Nejvyšší soud zopakoval dřívější názory Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a uzavřel, že má-li jeden ze spoluvlastníků právní důvod k užívání (např. je vlastníkem nebo spoluvlastníkem) další nemovitosti, která je vhodná k bydlení, jde o významnou okolnost. Tato okolnost bude svědčit zejména pro přikázání vypořádávané nemovitosti do výlučného vlastnictví druhého ze spoluvlastníků.
Soud dále dovodil, že pokud by při rozdělování nemovité věci stavební úpravy zasáhly především jednoho ze stávajících spoluvlastníků nemovitosti, není to důvodem pro závěr, že rozdělení nemovitostí není dobře možné.
Stejně tak dle soudu nemohou odůvodnit takový závěr ani případné komplikace související s napojením rozdělených nemovitostí na inženýrské sítě nebo komplikace spojené s přístupem k nově vytvořeným nemovitostem.
Tyto případné komplikace totiž mohou být dle soudu vyřešeny například v rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, anebo je lze řešit například na základě zřízení služebnosti nebo jiného věcného práva.
(dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2331/2019)
V případě dotazů nebo potřeby konzultace se na nás, prosím, obraťte prostřednictvím e-mailové adresy info@sirokyzrzavecky.cz.
Tento dokument je možné užít pouze pro osobní potřebu. Jakékoliv užití tohoto dokumentu k jinému než zmíněnému účelu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování je bez souhlasu společnosti ŠIROKÝ ZRZAVECKÝ advokátní kancelář, s.r.o. („ŠZ“) zakázáno. Užitím tohoto dokumentu nevzniká mezi uživatelem a ŠZ žádný právní vztah, a zejména nevzniká uživateli žádné právo vůči ŠZ, vyplývající z užití tohoto dokumentu. Nabízení tohoto dokumentu k využití široké veřejnosti nepředstavuje poskytnutí právní porady ve smyslu zákona o advokacii. ŠZ nebude odpovědná za využití tohoto dokumentu bez její přímé asistence a revize konečného obsahu.
